Get Adobe Flash player

 

 Jak se plní sny

 

Rozhovor o jednom splněném snu vedla s Alenou Valentovou a Alenou Prokopovou Monika Vodičková.

 

 

 

              002   001 003

 

 

První koncerty byly nezapomenutelné

 

Už 12 let se pod Kletí v Krásetíně  U kuchařů konají skvělé hudební koncerty. Pořádají je dvě Aleny, Prokopová a Valentová. Alena Prokopová žije v Praze, druhá Alena v Krásetíně a provozuje tam restauraci.

Dámy vybudovaly zázemí a možnost pro koncerty doslova na zelené louce. Rozhodla jsem se odvyprávět jejich příběh formou rozhovoru. Už proto,že obě hlavní protagonistky mají stejné křestní jméno.

 

Jak se tedy ten nápad, pořádat na dvoře muziku, vlastně zrodil?

 

Alena Prokopová: Zrodil se přesně ve vlaku v červenci 2009, cestou z Krásetína do Prahy. Byla jsem u Valentů na víkend, krásné počasí a na neděli odpoledne se ozvala country kapela, zda by si mohli zahrát a povedlo se. Než jsem odjížděla Alena mi říká, no...ale  já to country zrovna moc nemusím. A já bez rozmýšlení opáčila, tak si pozveme někoho kdo nás baví. Tahle věta mi zněla v hlavě celou cestu do Prahy. Ještě ten večer jsem Aleně zavolala, že můžu zkusit Vaška Koubka, jestli by si nechtěl přijet zahrát. A první koncert jsme domluvili na konec srpna. Vašek chtěl pevný honorář, což bylo jasné, muzikou se živí. V tu chvíli mi došlo, že pokud k nám někdo přijede zahrát, bude třeba honoráře řešit. 

 

Alena Valentová: A tak jsme se domluvily. Řekly jsme si, že se zas tak moc nemůže stát, maximálně něco málo proděláme, doplatíme to napůl a budeme mít pocit, že jsme si to zkusily. Já jsem chtěla Vlastu Třešňáka, což Alena zařídila a byl tu další koncert na polovinu září. Mezitím jsem domluvila s Bernardem sud piva. Počasí na oba koncerty vyšlo, lidi přišli a tyhle první koncerty byly fakt nezapomenutelné. Vašek pobíhal s harmonikou po dvoře, hrál pod meruňkou, akusticky, jen tak,  vážně čistá radost. No a nám zbyla nějaká koruna do příští sezóny. 

 

Dál se koncerty v Krásetíně vyvíjely postupně? 

 

Alena Prokopová: V roce 2010 jsme uspořádaly koncertů deset. Přijel například  Justin Lavash, který tehdy ještě zdaleka nebyl tak známý a odehrál senzační koncert. V té době jsem pracovala v Divadle Archa a od svých 17 ti let jsem byla aktivní členkou Jazzové sekce. Mám tím pádem hodně kontaktů a přátel z řad muzikantů a vidím v tom velkou výhodu.  Obě respektujeme, že se muzikanti hudbou živí a tak nesmlouváme o nižší honoráře. Je to vždy věc slušné dohody, tak aby byly obě strany spokojené. My máme určité možnosti, můžeme trochu riskovat a určitě víme, za které hranice prostě jít nemůžeme.

 

Alena Valentová: Zpětně  vnímám, že některým muzikantům se do toho z počátku moc nechtělo. A když přijeli byli velmi spokojení, prostředí krásetínského dvora je naprosto výjimečné, ten prostor si o to pořádání koncertů vlastně řekl sám. Když vyjde počasí, jsou koncerty mimořádné. Rodinné prostředí, muzikantům se výborně hraje, mnohdy vznikne opravdu až magická atmosféra. A my se snažíme jim poskytnout příjemný servis, tak aby se cítili dobře. Lidé jsou blízko, podium je malé a reakce okamžitá. Takový byl třeba koncert Dáši Andrtové v hospodě nebo první koncert Mirka Kemela s Vláďou Javorským.

 

Podle čeho účinkující vybíráte?

 

Alena Prokopová: Vlastně podle prvotního nápadu toho našeho snu - zveme si ty, kteří nás baví. Z počátku jsme postupně zvaly všechny legendy našeho mládí, které jsme poslouchaly v dobách, kdy nesměli hrát. Když poprvé přijel Vláďa Mišík s Honzou Hrubým, neměli jsme ještě ani podium. Přišlo skoro tři sta lidí a my byly v šoku. Muzikanty vezli moji kamarádi, kteří na ten koncert jeli. Vzpomínám si jak mi říkali, že Vláďa v autě sondoval, kam že ho to vlastně vezou, byl trochu nejistý a zjevně se mu moc nechtělo. Když přijel do sluníčka, krásného prostředí a uvolněného letního odpoledne, nejistota opadla. Sváťa Karásek hrál v kostele a protože pršelo, z kostela se jelo rovnou do hospody. Sedl si a povídá, kostel a hospoda, to je moje doma.

 

Alena Valentová: Postupně jsme se víc profesionalizovaly. Domluvili jsme se s kamarádem, muzikantem z Budějovic, který je skvělý zvukař, má kompletní aparaturu a je do toho stejně nadšený jako my s Alenou. Pro nás je naprosto nepostradatelný, bez něj bychom to vůbec nemohli dělat, rozhodně ne v takové podobě, jak to funguje dnes. Od dalších kamarádů jsme získaly skládací podium, to bychom si my samy nikdy nemohly dovolit. Také třeba výši vstupného velmi pečlivě zvažujeme, dlouhou dobu jsme ho držely na symbolické stovce. Chceme, aby koncerty nebyly exkluzivní záležitostí, byly dostupné amohly si je dovolit rodiny s dětmi. Proto děti mají vstup zdarma. 

 

Program sestavujete obě?

 

Alena Prokopová: Z větší části já, druhá Alena dostává nápady a tipy od místních v hospodě, koho by chtěli. Snažíme se to zkombinovat, vždycky uvést někoho hodně známého a doplnit méně známými muzikanty, o kterých víme, že jsou dobří a chceme je představit. Dnes už se o nás dost ví, muzikanti a manažeři mi píší sami a z velké části musím i odmítat. Z počátku jsme se snažily účinkující neopakovat a i když se některé kapely vrací, většinou v nějaké obměně, s novým programem nebo s jinými spoluhráči. Máme i své oblíbence, ty máme rády a zveme si je pro radost. Takovým miláčkem pro nás i publikum je třeba Olin Nejezchleba. Ten se neopakuje a po každé přijede s jinou kapelou nebo jiným stylem muziky či jiným repertoárem. Poprvé přijel s Petrem Skoumalem a Norbi Kovácsem a tenhle koncert byl také nezapomenutelný. Odchod Petra Skoumala mne hodně zasáhl a nejenom mě. Stejně jako Olin se pravidelně vrací můj dobrý kamarád, skvělý houslista Honza Hrubý, který taky hraje v rozmanitých partách. Jedním z vrcholů byl například koncert Tria Michala Prokopa s  Lubošem Andrštem a Honzou. Vždy rád u nás hraje také Mirek Kemel s Vláďou Javorským. Několikrát přijela Lenka Dusilová, poprvé sama, potom s Dorkou Bárovou a Beatou Hlavenkovou. Jsem také pyšná, že se mi podařilo přivézt neskutečného jazzového trumpetisku Laca Décziho s Jazz Celula New York. 

 

Alena Valentová: Já jsem víc rocková, pro mne k narozeninám přijela zahrát undergroundová legenda Plastic People of the Universe. Podařilo se to těsně před tím než se rozpadla nebo spíš rozdělila. Skvělé koncerty odehráli Už jsme doma, dvůr roztančil Traband. Domlouvaly jsme se s Radimem Hladíkem a Blue Effect ale nakonec k tomu nedošlo. Asi jsme neměly dost odvahy a nechtěly příliš riskovat. Jsme rády za zpětnou vazbu, tu dostáváme také od mých dcer, Kláry a Anežky. Jejich názory jsou pro nás velmi užitečné a obohacující. Snažíme se zvát i mladé kapely, třeba výborné Květy nebo Budoár staré dámy. 

 

Na koho ještě vzpomínáte?

 

Alena Prokopová: Hodně vzpomínáme na ty, kteří už tu nejsou. Třeba na Jitku Šuranskou, ta přijela společně s dámským triem MDŽ – Muzikantky, dámy, ženy, společně s Luckou Redlovou a Beatou Bocek a odehrály výborný koncert. Začal na dvoře, pak se spustil liják, holky uklidily nástroje, převlékly se a po pauze pokračovaly dlouho do večera akusticky v hospodě. A před rokem zněla v hospodě hudba našeho bluesového krále Petara Introviče a jeho Bluesberry. V červnu loňského roku odešel nečekaně manažer a muzikant Romek Hanzlík. S ním jsem se znala od mládí, kdy začínal s Mírou Wankem v Už jsme doma, dříve teplické punkové kapele FPB. Romek dělal dlouho manažera klíčovým kapelám a spřáteleným muzikantům. Bez něj by se nepovedlo domluvit koncert například Chantal Poullain a mnoha dalších. 

 

A co letošní rok?

 

Alena Valentová: Letos zahájíme neuvěřitelnou dvanáctou sezónu, pořád nás to ještě baví a stále je koho zvát. Veškeré informace o aktuálním programu lze nalézt na webu www.ukucharu.cz. A pro nás je také velmi důležité společenství, které kolem koncertů vzniklo. Někteří i volají a děkují, že jim vozíme kulturu. Poznávají muziku, ke které by se třeba nedostali. Děti, které vozili rodiče v kočárku, už tančí pod podiem a nesměle si chodí pro podpisy po koncertě.

 

Alena Prokopová: Letošní sezona nám za chvíli začne a já bych ráda za nás obě poděkovala těm, bez nichž bychom náš společný sen uskutečnit nemohly. Především Milošovi Valentovi a celé rodině Aleny. Není vždy jednoduché pozvat si tolik lidí domů na dvůr. Kláře a Anežce Valentovým za důležitý pohled mládí a upřímnost. Jirkovi Švehlovi za skvělý zvuk, technické a lidské zázemí. Lídě a Jindrovi Švorcovým za spolehlivý prodej vstupenek, nepostradatelnému Hombrému, který přestože občas brblá, vždycky vstane od piva a postaví podium. A Petrovi Otradovskému za spolehlivou péči o web. Pak mým přátelům z výtvarného studia Paleta, kteří s dětmi v kroužcích tvoří krásné plakáty, manželům Jílkovým z Křemže, kteří nám tisknou vstupenky i plakáty. Romanovi Kudláčkoví, starostovi z Holubova za útočiště v sále, když prší a kapela se nám do hospody nevejde. A také všem muzikantům a manažerům, s nimiž se mi daří vždy domluvit, vyjdou nám vstříc a díky nim můžeme už dvanáct let uskutečňovat tenhle bláznivý sen. A úplně nakonec, to nejdůležitější, všem věrným posluchačům z blízkého i vzdáleného okolí.